Moje cesta s Cestou I

Tenhle článek bude pro změnu česky a bude o mém putování s Cestou (Journey, Brandon Bays). Minulý podzim jsem prožívala celkem velkou osobnostní krizi. Vubec jsem nevedela kudy kam, proc se mi to deje, co delat, na koho se obratit a o cem to vubec je. Prestoze se splnily vsechny moje sny a ja zila jaksi naplnenym zivotem zenstvi a materstvi, tak jsem se citila prazdna, odpojená, bez významu a energie na zivot. Možná si myslíte, že to byla deprese, ale já věděla, že to není a že tenhle stav je přechodný a že skončí. Jen jsem nevedela, kdy. Konec nijak rychle nepřicházel a já pochopila, že musim hledat, co mi pomuze z tohohle divnostavu ven. Bylo to psycho....doslova.

Potrebovala jsem si to nějak onálepkovat, tak jsem tomu nejdriv dala cedulku "krize stredniho veku". Když jsem si ale přečetla definici krize středního věku podle Dalhkeho, tak to nějak nesedelo. Týká se to prý zejména mužů.  Pak jsem si ten svůj stav identifikovala, že by to mohla byt "temna noc duse". Ve finále to bylo jedno. Měla jsem stále pocit bezmoci, že nic nepomáhá a vy se plahočíte ode dne ke dni. Klid nikde v dohlednu a porad na mě utocilo, že už chci být nějak relativně v pohodě, ale nic necítítím.  Měla jsem pocit, že ten význam života, který jsem měla je totální blbina a nechápala jsem vůbec, jak jsem si něco takovýho mohla za něj považovat.  Nejradši bych se vystřelila na Měsíc a už se nevrátila. 

Po dvou měsících jsem narazila na kurzy kineziologie a jak jsem tak po deseti letech začala opět vnímat, že potřebuju na sobě "zamakat" v oblasti duševního a duchovního vývoje, tak jsem objevila rozhovor s Brandon Bays. Jak jsem poslouchala, celá jsem se třásla, doslova, a brečela. Vůbec jsem nechápala, co se se mnou děje. Nakonec jsem se dozvěděla, že existuje knížka a Brandon bude za dva měsíce v Praze. Knížku jsem si koupila a přemluvila jsem manžela, aby mi dal třídenní seminář jako dárek k Vánocům:). Když jsem četla knížku, tak jsem se opět klepala jako ratlík, když někde byla náhodou vět, že duše se chce vrátit domů, tak jsem brečela jak želva. Třídenní seminář v "očích" mé duše překonal veškerá má očekávání. Makali jsme na sobě opravdu intenzivně od rána do večera. Brandon nám opravdu dávala zabrat úžasnýma cvičeníma, poloprocesama a meditacema. Každý den byl zakončen nějakým procesem. Nejprve emocionální cestou, pak fyzickou a následně takovou, jakou jsme si vybrali. Po prvním dni jsem se cítila, jako kdybych celý den zdvihala činky v posilovně nebo dělala velmi namáhavou fyzickou práci. Druhý den to už bylo lepší a třetí den už mě ani nebolelo v krku:). Kdykoliv Brandon řekla : "Your soul wants to come home, řinuly se mi slzy do očí, ale tentokrát jsem už věděla, že jsou to slzy radosti, že konečně se moje duše vrací, konečně mi nekdo svou metodou pomuže a má duše bude opet v lásce, pravdě a klidu. A byla to nádhera. Celý další týden byl tak trochu jako na houpačce, protože dobíhalo čištění, s tím, že to vaše čištění má samozřejmě vliv na vaše okolí. Ve středu dostala naše Eli horečku a u toho velmi velmi plakala. Nebyl to takový klasický pláč, kdy vítě, že by to byla bolest. Plakala jako by jí někdo umřel. Přicházel z ničeho nic a když už to vypadalo, že přestává, začalo to nanovo. Tento pláč nešel utišit. Neveděla jsem, jak jí pomoci, tak jsem ten pláč přijímala s ní a nechaly jsme ho žít svým životem. Něco potřebovalo jít ven. Ptala, jsem se jestli jí něco bolí. Říkala, že ne. Ani nevím, jak mě to napadlo, ale zeptala jsem se, jestli jí bolí dušička. A naše 2,5 letá Eliška řekla, že ano... Nedokážete si představit, jak mně bylo... Prosila jsem, aby mi odpustila to, co může a ona řekla, že ano. Bylo v tom tolik lásky. Po třetí hodině odpoledne byla už klidná a dokonce i veselá.

Nevím, co to mělo přesně znamenat a třeba se to brzy dozvím, každopádně vím, že díky Cestě se mezi námi něco uvolnilo. I já jsem volnější. Nepotlačuji svoje vlastní emoce. Dávám jim průběh. Ony odchází rychleji než předtím. Mám se víc ráda. Žiju tím pravdivější život bez masky "Já jsem perfektní matka":). Už ji nepotřebuju. Vím, že všechno je tak, jak má být a já to přijímám.  A když probublává něco ze starých schémat a vzorců, je zde vždycky možnost procesu, kde se ukáže o čem to je a co mé tělo říká, že potřebuje vlastně v daný moment řešit:D.